Vždyť ty, Hospodine, žehnáš spravedlivému, jako pavézou ho obklopuješ přízní! (Žalm 5,13)
Když jsem začínala sloužit Bohu, byla jsem plná strachu. Bála jsem se, že budu odmítnuta. V té době bylo to, co jsem dělala, ještě méně populární, než je tomu dnes, kdy jsou ženy kazatelky více přijímány. Takže jsem vynakládala veškeré úsilí, abych mluvila a chovala se tak, jak jsem si myslela, že se ode mne očekává.
Problém byl v tom, že jsem se snažila vysloužit si přízeň lidí svou prací, jenže to nefungovalo. Snažit se získat přízeň vlastními silami není jen velmi obtížné, ale často je to zbytečné. Čím víc se snažíš, tím menšímu počtu lidí se to bude líbit.
V té době jsem o nadpřirozené přízni nic nevěděla. Nevěděla jsem, že přízeň je součástí milosti. Slova milost a přízeň, která čteme v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti přeložena ze stejného řeckého slova „charis“. Boží milost je tedy také Boží přízní. A Boží milost způsobuje, že se v našem životě dějí ty správné věci. Milost je Boží moc, která přichází skrze naši víru a pomáhá nám udělat to, co bychom sami nedokázali. Ne lidskou silou ani lidskou mocí, ale Duchem svatým dostáváme přízeň. Díky Božímu Duchu milosti nacházíme přízeň u Boha i u lidí.