I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu… (Genesis 1,26)
Ve Druhé knize Samuelově je zaznamenán příběh Mefíbóšeta. To byl vnuk krále Saula a syn Jónatana. Jako dítě se stal chromým a měl velmi nízké sebevědomí. Místo toho, aby se považoval za právoplatného dědice svého otce a dědečka, hleděl na sebe jako na někoho, kdo si zaslouží odmítnutí.
Když David poslal pro Mefibóšeta, ten před ním padl na kolena a projevoval strach. David mu však chtěl prokázat milosrdenství kvůli své smlouvě s Jónatanem, proto mu řekl, aby se nebál. Mefibóšetova první reakce je klasickým příkladem nízkého sebevědomí, které musíme všichni překonat.
Nízké sebevědomí nás nutí jednat ve strachu místo ve víře. Díváme se na to, co je s námi špatně, místo toho, abychom hleděli na Ježíše a jeho dokonalost. On se stal hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností (viz 2. Korintským 5,21). Můžeme být plní radosti a kráčet v realitě této pravdy.
Konec tohoto příběhu se mi moc líbí. David Mefíbóšetovi požehnal kvůli Jónatanovi. Dal mu služebníky a půdu a postaral se o všechny jeho potřeby. Bůh nám chce žehnat kvůli Ježíši Kristu! Všichni si můžeme spojit Mefibóšetovu kulhavost se svými vlastními slabostmi. I my můžeme komunikovat a jíst s naším králem Ježíšem, a to navzdory svým chybám a slabostem.
Máme smlouvu s Bohem, která byla zapečetěna a potvrzena krví Ježíše Krista.