V něm máme vykoupení skrze jeho krev – odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti… (Efezským 1,7)
Jednou z největších překážek bránících nám radovat se ze života, jenž nám Bůh daroval, je vědomí vlastního hříchu. Hřích je problém každého z nás, to ale neznamená, že se jím musíme nechat ničit.
Říct, že se svými hříchy bojujeme, je velmi slabé slovo. Když uděláme chybu, zhřešíme, projevíme slabost nebo jakkoli selžeme, často začínáme pochybovat, zda nás Bůh stále miluje. Přemýšlíme, jestli se na nás nezlobí, snažíme se dělat nejrůznější dobré skutky, abychom své selhání odčinili, a vzdáváme se radosti, abychom si odpykali své chyby.
Bůh nám chce dát dar odpuštění. Když mu vyznáváme hříchy, on nám je odpouští, vzdaluje je od nás tak daleko, jako je východ od západu, a už na ně nevzpomíná (viz Žalm 103,12). Abychom však měli z tohoto odpuštění užitek, je nezbytné, abychom ho vírou přijali.
Když jsem byla nově věřící, každou noc jsem prosila Boha o odpuštění svých minulých hříchů. Jednoho večera jsem si opět klekla vedle postele. Pán promluvil k mému srdci a řekl: „Já jsem ti odpustil hned, když jsi mě prosila poprvé. Ty jsi však můj dar nepřijala, protože jsi neodpustila sama sobě.“