A Ježíš prospíval v moudrosti a v tělesném růstu a v přízni u Boha i u lidí. (Lukáš 2,52)
Ježíš už od dětství chodil v nadpřirozené přízni u Boha i u lidí. Jakmile začal svou veřejnou službu, byl tak populární, že si stěží našel čas, aby mohl být sám, mohl se modlit a komunikovat se svým nebeským Otcem. I ti, kdo v něj nevěřili, poznali, že měl Boží přízeň. Když farizeové poslali vojáky, aby Ježíše zatkli, vrátili se a řekli: „Ještě nikdy nikdo nemluvil jako tento člověk!“ (viz Jan 7,46). Až do úplného konce jeho života, dokonce i na kříži, bylo možné vidět tuto zvláštní přízeň a moc (viz Lukáš 23,47–48).
Stejným způsobem potřebujeme hledět sami na sebe jako na Boží oblíbence, kteří mají jeho přízeň. Bůh nás nevidí jako slabá, bezmocná, hříšná stvoření. Vidí nás oděné v pancíř spravedlnosti, obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje, vyzbrojené plnou Boží zbrojí a nesoucí meč Ducha, jímž je Slovo Boží (Efezským 6,13–17). Takto bychom měli vidět sami sebe.
Naše děti mají naši přízeň, a kdykoli jen můžeme, pomáháme jim. Jen pomyslete, o kolik víc to musí platit pro Boží děti. Bez ohledu na to, jak se můžeme jevit sobě nebo druhým, nesmíme nikdy zapomenout, že Bůh může způsobit, abychom žili ve světle jeho přízně stejně jako Ježíš!