Eliáš byl člověk stejně podrobený utrpení jako my; pomodlil se opravdově, aby nepršelo, a vskutku nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. (Jakub 5,17)
Jakub nám říká, že vroucí modlitba spravedlivého člověka má velkou moc (viz Jakub 5,16). Mluví o člověku, který složil svou důvěru v Ježíše, přijal odpuštění hříchů a není pod odsouzením, důvěřuje Bohu a věří v moc modlitby. To neznamená, že takový člověk je dokonalý.
Eliáš byl Boží muž, který se nechoval vždy dokonale, nedovolil ale, aby mu jeho nedokonalost vzala důvěru v Boha. Eliáš měl víru, občas v jeho životě ale vidíme také strach. Byl poslušný, ale někdy byl také neposlušný. Miloval Boha a chtěl naplnit jeho vůli a povolání pro svůj život, někdy ale podlehl lidské slabosti a snažil se vyhnout následkům.
V osmnácté kapitole První knihy Královské vidíme, jak jednal v úžasné moci, povolal oheň z nebe a zahubil čtyři sta padesát Baalových proroků. Ihned potom ho ale vidíme, jak ve strachu utíká před Jezábelou, podléhá beznaději, a dokonce chce zemřít.
Stejně jako mnozí z nás, i Eliáš někdy podlehl svým pocitům. Někdy byl nahoře, jindy dole. Byl člověk jako my, a přesto byly jeho modlitby mocné. Jeho příklad je dostatečným biblickým důkazem, který nám pomáhá vítězit nad pocitem odsouzení a mylnou představou, že kvůli našim slabostem a chybám naše modlitby nemohou mít moc.