Byl tam jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když ho Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouhou dobu nemocen, řekl mu: „Chceš být uzdraven?“ (Jan 5,5–6)
Mnoho let jsem se ptala: Proč zrovna já, Bože? Tento postoj naplňoval mé myšlenky a každý den ovlivňoval můj přístup k životu. Žila jsem v pustině sebelítosti. Byl to problém pro mě i pro mou rodinu, a zároveň to bránilo naplnění Božího plánu pro můj život. Kvůli tomu, jak se mnou bylo v dětství špatně zacházeno, jsem se cítila, jako by mi někdo zůstal něco dlužen. Splacení tohoto dluhu jsem však očekávala od lidí, místo toho, abych se obracela k Bohu.
Když Ježíš potkal muže, který již třicet osm let ležel u rybníku Bethesda a čekal na zázrak, zeptal se ho, zda to myslí s uzdravením vážně. Mnoho lidí by chtělo zázrak, ale stejně jako muž v našem příběhu, nejsou ochotni vzdát se pocitů viny a sebelítosti.
Bůh chce popel v našem životě vyměnit za něco krásného, my ale musíme být ochotni se svého popela vzdát! To znamená vzdát se sebelítosti, viny a pocitů hořkosti. Dnešní den skutečně může být novým začátkem pro každého, kdo je ochoten zapomenout na minulost a opravdově následovat Ježíše!
Můžeme být sebelítostiví nebo silní, obojí najednou ale není možné. Rozhodni se vzdát se sebelítosti, abys mohl prožít svobodu.