Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Římanům 12,3)
Pokora, která se projevuje tak, že si nemyslíme, že jsme lepší než ostatní, nám vždy pomáhá zacházet s lidmi s respektem a laskavostí. Ježíš nám dal v Matoušově evangeliu instrukce, jak máme jednat s lidmi, s nimiž se každý den setkáváme – s přáteli, rodinou, spolupracovníky, a dokonce i s těmi, kteří jsou k nám nelaskaví.
Ježíš řekl: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci.“ (Matouš 7,12) To je docela jednoduchý koncept a zároveň skvělý způsob, jak žít. Abychom mohli zakusit to nejlepší, co nám Bůh nabízí, musíme se k lidem chovat tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Měli bychom nejprve hledět na potřeby druhých a ptát se, co můžeme udělat, abychom jim posloužili.
Pokud ale budeme v životě zaměřeni jen sami na sebe, nedosáhneme toho nejlepšího, co pro nás Bůh má. Sebestřednost nám brání vidět potřeby druhých a způsobuje, že nemůžeme přijmout požehnání, které přichází, když sloužíme jiným lidem. Neznamená to, že bychom museli úplně zapomenout na vlastní potřeby. Můžeme se ale vzepřít sobectví tím, že nebudeme přemýšlet pořád jen o sobě.