Všichni Judejci stáli před Hospodinem i jejich malé děti, jejich ženy a jejich synové. (2. Paralipomenon 20,13)
V dnešním verši se mi obzvláště líbí skutečnost, že před Bohem stál celý národ. Když stojíš ve víře, v Božích očích to je, jako kdybys jednal. Samozřejmě to není jednání fyzické, ale duchovní. V životě většinu věcí děláme přirozeně, duchovně jednáme jen málokdy nebo vůbec. Abychom mohli jednat duchovně, musíme se ukáznit a v tichosti čekat na Pána. Svou ochotou čekat na Boha vyjadřujeme postoj: Pane, budu na tebe čekat, dokud s touto situací něco neuděláš. Zatímco na tebe čekám, zůstanu v klidu a budu se radovat ze života.
Judejci, kteří stáli před Bohem, měli všechny důvody začít něco dělat a nebýt v klidu. Čelili tváří v tvář drtivé síle, která hrozila, že zničí jejich zemi a zotročí je. Jistě mohli prožívat nutkání vzbouřit se nebo se alespoň bránit. Oni to ale neudělali. Prostě stáli na místě. Čekali na Boha, a ten je zázračně vysvobodil.
Čekání na Boha nám dává sílu (viz Izajáš 40,31), kterou můžeme následně použít, abychom mohli udělat to, k čemu nás Bůh povede. Ti, kdo čekají na Pána, slyší jeho hlas, dostávají odpovědi, získávají vedení a sílu poslechnout jeho Slovo.
Slovo pro dnešní den: Čekání na Boha je víra v akci.