Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám… (Žalm 63,2)
Občas se divím, jak dlouho se někdy trápíme, než si vzpomeneme, že se máme obrátit k Bohu a naslouchat jeho hlasu. Stěžujeme si na své problémy, reptáme a mluvíme s přáteli o tom, jak moc si přejeme, aby Bůh do naší situace nějak zasáhl. Svádíme boje v mysli, bojujeme s emocemi, a přitom často zapomínáme na to nejjednodušší řešení: na modlitbu. A ještě horší je, když ze zoufalství nakonec vyslovíme tu nejabsurdnější větu: „Myslím, že už nemohu dělat nic, než se modlit.“ Jsem si jistá, že jsi to už někdy slyšel, dokonce jsi to možná i sám vyslovil. Každému z nás se to už někdy stalo. Všichni jsme vinni tím, že modlitbu používáme jako poslední zoufalý pokuse o přežití, když říkáme: „No, nic jiného nefunguje, takže bych se měl modlit.“ Víš, o čem to vypovídá? Ukazuje to, že ve skutečnosti v moc modlitby nevěříme tak, jak bychom měli. Nosíme břemena, která nosit nemusíme, a život je mnohem těžší, než by měl být. To vše jen proto, že si neuvědomujeme, jakou moc naše modlitba má. Kdybychom si to uvědomili, promluvili bychom si o situaci s Bohem hned na začátku, naslouchali bychom jeho odpovědi a nebrali bychom modlitbu až jako krajní řešení.
SLOVO PRO DNEŠNÍ DEN: Ať je modlitba tvou první reakcí, a ne posledním záchranným lanem.